Karel Marx , Adam Smith a dnešní realita

Dovolím si jako dlouholetý praktik a ekonom poukázat na některé zákonitosti vývoje, které dnešní naši “vůdcové“ nějak opomíjejí a asi záměrně zkreslují. Trocha teorie a selského rozumu nikoho nezabije a možná to i někoho bude inspirovat k nějakým závěrům. Kéž by !!!

Objevil jsem zajímavý článek na webu Zvědavec a tak ho s drobnými komentáří a poznámkami přenáším dále.

Originální článek zde : http://www.zvedavec.org/komentare/2012/09/5101-o-platnosti-ucenia-adama-smitha-a-obmedzeniach-vylucneho-ekonomickeho-myslenia.htm

1. Na počátku bylo Temno a přišel myslitel Adam Smith se svými objevy a názory.
2. Potom se objevil bohém a vědec Karel Marx.
   Je samozřejmě možné udělat určitou paralelu mezi přírodními vědami, řekněme fyzikou, a společensko - ekonomickými vědami. Jejich objevitelem byl už v polovině 18. století anglický ekonom Adam Smith, jehož poznatky převzal a na jeho učení navázal zejména Karel Marx. Hlavně pojmy a teze Karla Marxe jsou doslova převzaty z knihy Adama Smitha "... The Wealth of Nations".

Adam Smith formuloval své teze v těchto základních bodech:
Za prvé:

Každý obchodovatelný statek, který nabývá směnné hodnoty, se vytváří prací. Jinými slovy, nic nemá tržní hodnotu bez práce vynaložené na vytvoření předmětu či jiného směnného statku prodávaného na trhu. Neb platí také úvaha, že práce je realizace užitné hodnoty. A co má užitnou hodnotu, to se může na trhu uplatnit. Třeba i prostituce nebo umělecký výkon. To platí i o přírodním bohatství, zdrojích přírody, jako je voda, vzduch, kámen nebo strom. Takovéto přirozené "předměty", bohatství, mohou mít, a nejčastěji mají, svou užitnou hodnotou, avšak tržní (směnnou, ekonomickou) hodnotu normálně získávají až po vynaložení konkrétních lidské práce na jejich získání a "přinesení" na trh, pokud k tomu vůbec dochází . Jinými slovy- přírodní hodnoty nemají žádnou tržní hodnotu a každý je může užívat teoreticky zdarma. Z tohoto důvodu nikdo na jejich obecné spotřebě nevydělává ani neprodělává. Přírodní zdroje, mohou mít sami o sobě "hodnotu", správněji řečeno cenu, jen tehdy, když je někdo vlastní, protože se jejich zmocnil v mimoeko-nomickém procesu, tedy v prostředí nesvobodného trhu, a své panství nad nimi své "vlastnictví" využívá z mocenské, v podstatě neekonomických pozice. Někdy může jít i o původně společenské (kmenové, národní) vlastnictví přírodních zdrojů např. vodních, lesních, naftových poli a podobně. Avšak tento fenomén, faktické, mocenské ovládání přírodních zdrojů (na rozdíl od odvozených právních) není ekonomicky vztah, a jeho rozbor, vysvětlení a právní úprava nespadají přímo do sféry ekonomické vědy, ale spíš do politické, právní sféry a etiky.
Velikost tržní hodnoty je dána množstvím celospolečenské vynaložené práce potřebné na výrobu daného druhu zboží. Přitom se předpokládá, že jen tolik práce pro společnost se musí vynaložit, a tedy tolik zboží vyrobit, kolik je potřeba k uspokojení poptávky po něm, tedy lidské (s) potřeby. Tato ekonomická zákonitost má za následek zajímavý úkaz, resp. fakt, že při působení volného trhu se zboží běžně prodává za všeobecnou (tržní) hodnotu, bez ohledu na výrobní náklady, tedy vynaložený kapitál, což si mnozí pozorovatelé trhu vůbec neuvědomují.
Za druhé. V procesu výroby, resp. ekonomické činnosti obecně, práce vytváří nadhodnotu, je zde část tržní hodnoty směnné, která zvyšuje původní hodnoty výrobních prvků, prostředků výroby (včetně lidské pracovní síly) vložených do ní. Tato nadhodnota je jediným zdrojem (kapitalistic-kého) zisku. Výrobní prostředky samotné, to znamená stroje a nástroje, materiál a podobně, nad-hodnotu, tedy zisk, nevytváří. Tuto zajímavou skutečnost si je třeba obzvlášť dobře uvědomit, protože v běžném pojetí, a dokonce i podle mnoha ekonomů kapitalismu, stroje, věda a technologie zvyšují produktivitu práce, vytvářejí "vyšší hodnotu" zboží, čímž pro výrobce (i pro obchodníka) přinášejí stále vyšší zisky. Nejnověji se tomu říká "přidaná hodnota" a platí se z ní DPH, "daň z přidané hodnoty". Jak však bude vysvětleno níže, je to jen zdání, klam, dokud skutečnost je taková, jak je uvedeno výše, v pojednání o práci jako jediného tvůrce nadhodnoty, tedy i "přidané hodnoty" a zisku.
Za třetí: Cena zboží, která odráží její hodnotu, je směnná hodnota zboží vyjádřena v penězích. Nemusí se vždy rovnat výrobní hodnotě. Právě naopak, cena může být, a často i je, vyšší než je výrobní hodnota zboží. Jen málokdy nižší. V tom případě namísto zisku jde o ztrátu. K tomu nedochází, pokud je po určitém zboží velká poptávka, tedy vyšší, než je nabídka - objem výroby je nižší. Když spojíme tyto dva axiomy o tvorbě směnné hodnoty zboží a tvorbě jeho ceny, je snadné pochopit skutečnost, že výrobce, který na výrobu určitého (druhu) zboží vynaložil méně práce, a tedy i méně kapitálu, ale zboží prodá za přirozenou tržní a směnnou hodnotu, dosáhne mimořádný zisk, zpravidla dočasný. Naopak, výrobce - kapitalista, který na výrobu daného zboží spotřebuje větší množství práce, než je společensky nezbytné, například proto, že má zastaralou výrobní technologii, a je nucen ho prodávat za tržní, všeobecnou, pro něho nižší hodnotu, nemá žádný zisk, resp. vykáže ztrátu, takže nemůže trvale, resp. dlouhodobě působit. Vypadne ze soutěže, existuje konkurence. Otázkou je, zda to je společensky přínosné!
Z poznání těchto tří hlavních zákonitosti ekonomiky vyplynul čtvrtý základní poznatek: Peníze (kromě z drahých kovů) nemají prakticky žádnou hodnotu. Peníze plní několik funkcí, zejména funkci platidla a míry hodnoty při výměně (koupi-prodeji) zboží a služeb. Peníze, ve své čisté "peněžní" formě, nejsou kapitálem, pouze reprezentují( zastupují) reálný kapitál, kterým jsou materiální prostředky výroby a její výsledky - zboží, jakož i hodnot, kterou v přechodné formě mzdy dostává pracující. Peníze vložené do obchodního a bankovního / finančního podnikání z těchto důvodů nevytvářejí žádnou hodnotu (ať už užitnou nebo směnnou) a proto nejsou skutečným zdrojem zisku. Tím je pouze nadhodnota vytvořena v procesu materiální výroby, o kterou se kapitalista z nezbytnosti dělí s obchodním a finančním / bankovním kapitalistou. Tehdy, když potřebuje bankovní půjčky nebo služby obchodníka. Z toho také plyne, že úrok (bankovní či leckterý) není skutečným "plodem" peněz, ale jen derivátem vztaženým z původního reálného zdroje, kterým je nadhodnota - zisk vytvořený ve výrobě. Proto všechny finanční transakce - převody, nákup a prodej cenných papírů, jako dluhopisů, bondů, akcií, pokladničních papírů a podobně, které bezprostředně a zjevně přinášejí zisk nebo ztrátu zúčastněným stranám, nejsou ničím jiným než přerozdělováním původně vytvořené hodnoty, nadhodnoty, a tedy zisku. Takové transakce jsou často spekulativní a podobají se hazardním hrám v kasinech, nebo jsou víceméně umělými a nepoctivými machinacemi těch, jejichž ekonomická, ale často i politicko-mocenská síla může ovlivnit, nebo přímo řídit hospodářsko-finančni procesy.
Všechny uvedené ekonomické zákonitosti působí objektivně, podobně jako zákony fyziky. Člověk je v podstatě nemůže změnit ani ovlivnit. Poznajíc je, může je nanejvýš využívat, nebo zneužívat ve svůj prospěch nebo na svou záhubu. Mohou být také obcházeny i "znásilňovány" s tím výsledkem, že obvykle tehdy nastane ekonomický "chaos". Společenská ekonomika se začne ubírat nepřirozenou cestou, ekonomické procesy se stávají nepředvídatelnými a často škodlivými. Taková situace nastane například zavedením byrokratického "socialismu" s přísným a strnulým, často nepřirozeným plánováním do posledního detailu, nebo v podmínkách kapitalistického monopolního nebo quasi-monopolního hospodářství, které ničí volný trh a uměle zabraňuje působení ekonomických zákonitostí . Též v kontextu politicko-vojensko- ekonomických mocenských struktur, založených na imperialismu, diktují určitému státu nebo společenské skupině, v poslední době zejména dik-tátem bank a jiných finančních korporací, ale i činností bezohledných a lstivých, bohužel většinou vlivných, jednotlivců. Tímhle může byt zejména USA prosazovaný a také vojensky vynucovaný tzv.. globalizmus, rozuměj globální - celosvětová diktatura USA plánovaná oficiálně jako "New American Century", Nové americké století. Za takovýchto podmínek a v takové situaci možno vědecky přesně předvídat silné ekonomické otřesy a disproporce, vedoucí nakonec k zhroucení světové ekonomiky, narušené stability a pořádku, a zničení prosperity lidstva. Nakonec to končí i finančním krachem s dalekosáhlými následky pro společnost i jedince – občana. A cesta zpět neexistuje.

II. Od Adama Smithe přes Karla Marxe k dnešku
Podobně jako klasická "newtonowska" fyzika vládla po staletí, a jejíž postuláty byly dlouho nedotknutelné, tak i politické ekonomie založená na práci Adama Smithe našla v jádru svého pokračovatele a šiřitele v osobě Karla Marxe, ale i nemarxistických ekonomů, až téměř do dnešní doby. I když s nepodstatnými změnami, nastalo jakési vylepšení. A stejně, jako v zásadě stále ještě platí Newtonovy zákony fyziky, tak dodnes platí i Smithovy ekonomické zákonitosti. Jenže, i ve fyzice, i v ekonomii se pokročilo dál. Ve fyzice, mimo jiné, došlo k formulování a uznání Planckovy Quantové a tzv.. "Einsteinovy" relativistické fyziky, kde je vše nesprávně a zcela v rozporu ke skutečnostem připisováno Albertu Einsteinovi *. (O tom, kdo byl, resp. byly skuteční "otcové" údajně Einsteinovy objevů a formulací existuje rozsáhlá, seriózní, odborná literatura.) V ekonomii vznikly také různé nové teorie a modely, avšak obecně v ní vládne nejistota a zmatek.
V nedávném období tzv. socialistické ekonomie jak ve východní a středovýchodní Evropě, tak v jiných částech světa, se vyzkoušel, připadne někde ještě stále zkouší, model plánovaného, řízeného hospodářství. V něm přirozeně ekonomické zákonitosti měly být nahrazeny zákony "rozvoje plánovaného socialistického národního hospodářství". Pro úplnost třeba uvést, že existoval i jiný model socialistického hospodářství, než "sovětský", a to systém jugoslávský. Tento hospodářský systém, "participatory economy", na hospodářství přímo se účastnících občanů, byl jakousi kombinací hospodářství volného trhu (kapitalistického) a socialistického, zejména co se týká přímé účasti pracujících na řízení hospodářství, s následnou spoluúčastí na jeho výsledcích, kladných nebo záporných, na zisku nebo ztrátě. Podle autora knihy "The Participatory Economy" Jaroslava Zajíce, hospodářství Jugoslávie bylo relativně úspěšné, co se potvrzovalo běžným pozorováním a obecnou zkušeností. Bylo trnem v oku nejprve ortodoxních sovětských ekonomů a politiků, později západ-ních kapitalistických, kteří se ho všemožně snažili zdiskreditovat a zničit, když ne jinak, tak zniče-ním Jugoslávie. Jiným systémem, dnes v jakémsi pokusném stádiu je čínské hospodářství. To je ovšem zvláštní – velmi složitá kapitola vývoje. V Československu to byla labutí píseň socialismu v letech 1988-89.
Je potřeba zkoumat a přesně zjistit co se stalo v zemích sovětského bloku, proč tam došlo ke kolapsu funkčnosti a nakonec k rozpadu socialistického hospodářství. A zda vůbec k tomu došlo. Nebo, šlo ve skutečnosti o předem připravený a jistými silami podporovaný, i finančně, coup d 'Etat, převrat, společenskou a tím i ekonomickou "revoluci", "kontrarevoluci"? Mnohé tomu nasvědčuje. V tom případě však nešlo v nich ani tak o pád ekonomiky, jako o zpravodajské a propagandisticko-ideologické manipulace a vojensko-mocenské zasahování, i když zakryté. Rychlý a tím i povrchní pohled na popřevratový ekonomický vývoj v uvedených zemích, a na současnou situaci, naznačuje, resp. potvrzuje, že ve skutečnosti vůbec nešlo o krach socialistické ekonomiky, ale o bolestný, a dnes viditelně osudný, omyl propagandisticky zmanipulovaného obyvatelstva, toužícího po něčem, co ve skutečnosti byla kapitalistická fatamorgána. Totiž, namísto přepjatých a nereálných očekávání a tužeb socialismem "zklamaného“ obyvatelstva, namísto snu o kapitali-stickém blahobytu ( „za pět let budeme jako Švýcarsko") se dostavil ekonomicky kolaps s násled-nou bídou většiny obyvatelstva. Bídou mnohem větší než byla reálně pociťována za "komunismu“. Zároveň, téměř ihned, došlo k obrovské diferenciaci obyvatelstva, nástup" nové třídy "-" nouveaux Riches ", nových boháčů, jejichž rychlé nabytí bohatství, zejména v Rusku (bývalém Sovětském svazu) dosáhlo astronomických rozměrů. Očividné je, že takový proces zbohatnutí několika a chudnutí širokých mas obyvatelstva nebyl ekonomickým, ale mocenským procesem, šlo o více-nebo-méně velkolepou krádež a systém nikdy předtím neviděných loupeží, který si zasluhuje nejpřísnější potrestání a vyřčení zabavení celého takto naloupeného majetku . Tím se ovšem ekono-mická věda nezabývá. To je záležitost společensko-právnich disciplín a hlavně praxe. Tím by se měly zabývat finančni analytici, daňový kontroloři, policisté, prokurátoři, soudy a nakonec i vězeňské služby.

Poznámka
Je zmíněno jméno Albert Einstein. Podobně jako případ Karla Marxe, nebo ještě horší, je případ Alberta Einsteina, kterému mnozí přiznávají, resp. obecně se mu připisuje vědecký objev a formu-lování obou relativistická teorií - obecné a speciální a také slavné rovnice o přeměně hmoty na energii. Einstein není objevitelem těchto fyzikálních fenoménů, ani autorem formulace teorií, ale je zlodějem, který jejich "ukradl" jiným vědcům, a plagiátorem, jak o tom svědčí množství auten-tických dokumentů, o kterých je možné se dočíst v mnoha knihách, z nichž vzpomenu alespoň dvě : Christopher Jon Bjerkens: "Albert Einstein; The Incorrigible Plagiarist" (A. Einstein nenapravitelní plagiátoři) a Hans C. Ohanian: Einstein 's Mistakes (Einsteinovy omyly). Také dva kratší články: Tony Rothman: "Lost in Einstein 's Shadow" (Ztracený ve stínu Einsteina) a Richard Moody Jr.. "Albert Einstein Plagiarist Of The Century" (A. Einstein plagiátor století.)

poznámka překladatele :

Závěrem doufám, že nebudu nařčen z plagiátorství jako Karel Marx. Ten byl naopak geniální při formulování pohledů ve vztahu k historickému materialismu, které dosud nikdo ani nevyvrátil a naopak dnešní vývoj jeho teorie plně potvrzuje. Což bohužel mnozí neználci jeho prací vůbec nechápou a nevědí o co jde.