Já si myslím, že je správné, že lidé se na všechno dívají s určitou nedůvěrou. Ono je to tak i v životě, že si musíme být vědomi, že si vždy vybíráme z možností, z nichž žádné není ideální. Naivní snílkové bývají na tvrdou realitu nepřipraveni, zaskočí je a mnohdy udělají krok, jehož potom litují. Jedna moje známá se například takhle rozvedla. Jako zamilovaná se domnívala, že to po boku jejího nastávajícího bude jedna skvělá nepřetržitá životní opereta, a když život přešel do normálních kolejí, byla rozčarovaná a z manželství odešla. V dalších letech milá Veronika poznala, že chyba nebyla v manželovi, kterého si s odstupem času vážila více a více, nýbrž v jejím naivním nahlížení na svět. Dokonce mi řekla, že kdybych byl kamarád, tak bych jí tehdy nafackoval a řekl: "U Franty zůstaneš, ty krávo jedna pitomá!" Jenže to bych udělal hloupost, protože k tomu Veronika musela dojít sama a nikoli na základě tří facek na pravou tvář a tří na levou.

V politice jsme svědky toho, že neustále se objevují nové subjekty, kterým věční hledatelé ideálu dávají důvěry, pokaždé si myslí, že teď už konečně našli někoho, kdo do politiky vnese ušlechtilost a nesobeckost.

Po sarajevském atentátu to byly Unie Svobody, potom TOP 09, Věci veřejné, strana Zelených, STAN, Piráti apod.

Všechny tyto strany mají jedno společné: Nabízejí očekávání a podbízejí se romantikům, kteří si myslí, že jednou na světě zavládne všeobecná ušlechtilost.

Pane Beneši.

Máte určitě ve všem pravdu. Ale společnost potřebuje takovou globální víru v nějakou obecnou pravdu, jinak se utrápí v pesimismu. Dnes je u nás a na " západě" vše založeno na imaginárním strachu z něčeho. Někdy se straší imigrantama a nebo Ruskem. Někdy pádem ekonomiky či přistáním UFO.

Samozřejmě uvedený příklad není ojedinělý. Proto mnohé společnosti používají i násilí k udržení třeba toho manželství. Dnes je všude ta pravá láska a šílené rozvody.